Průměrná. Asi….Jak si troufám to tvrdit? Je to jednoduché, vím to díky ptákům. Věc se má takhle. Je třeba se vypravit tak kolem poloviny listopadu ven a všímat si dravců, co se tam potulují, posedávají, přeletují. Když jich je víc, než obvykle, bude zima dlouhá a studená, když jich je jenom pár( tak do osmi kusů), bude zima teplá a bez sněhu….

Letos jsem se rozhodl jet vlakem. Své místo mám ve Veřovicích. Už kdysi dávno, když jsem tudy projížděl často, jsme se s bráchou předháněli, kdo spočítá více ptáků. A když jsem se před lety dozvěděl o akci sčítání, vzpomněl jsem si, že tam bývá plno dravců a začal tam jezdit.

Vlak jsem stihl. Což nebývá vždy pravidlem. Ještě, než jsem se usadil, jsem slyšel vtip od jedné staré paní na vedlejším sedadle přes uličku. Sotva doběhla a už to spustila na slečnu, co tam seděla. Něco o tom, jak se na milování dívají muži, jeden má 20 let, druhý 40 a třetí 60. O prvních dvou jsem se to dozvěděl, ale pointa zanikla v rachotu rozjíždějícího se vlaku. Ale podle řehotu slečny se mám na co těšit…..

Ve Valmezu na nádraží se to blýskalo zlatými úsměvy vítajících se seniorů, vzduch byl nasycen šustěním outdoorových oblečků a máváním turistických hůlek. Nadšenou scénu občas narušil nějaký mladší člověk, většinou zamračený a poněkud opuchlý. I vlak do Veřovic byl plný dychtivých starších pasažérů, obdivujích mého střapatého psa, který na to ale reagoval nevrle, většinou ráno nepotkává tolik jásajích lidí. Asi nevěděl, co si má myslet..

V pořádku jsem dorazil do Veřovic. Tradiční čaj s rumem jsem si musel odpustit, mám totiž zrovna boreliozu a tak plný očekávání a antibiotik jsem vyrazil do kopců.

Dlouho se nic nedělo, ani pírko. Chodil jsem krajinou a lámal si hlavu, kde jsou. Že by se to už mezi těmi potvorami rozkřiklo, že jsem tam zase? Místo ptáků jsem potkal Tatru 148. Nevím, jestli je to exponát Tatrováckého muzea v přírodě, ale byli tam i nějací návštěvníci…..

Probudila se ve mě slabost pro všechny odložené a staré věci a nějaký čas jsem trávil poskakováním kolem vraku pod dohledem obyvatel pastviny.

Po návštěvě muzea jsem vyrazil dál. Konečně za kopcem se ukázaly první vlaštovky, vlastně káňata. Tři nehnuté siluety dělaly, že tam nejsou. Ale marně, byly sečteny. Pokračoval jsem dál a situace se začala lepšit, ptáků přibývalo.

Nakonec jsem jich napočítal deset. Což je průměrný počet, takže zima bude taky průměrná. Jak jednoduché.

Po celém dni byl Neroš už unavený. Mokrý a zamotaný do semínek a větviček odpočíval, když jsme se zastavili. Asi 5 vteřin….

Prošli jsme celou trasu a obrátili se zpátky. Moje cesta vede kolem trati z Veřovic do Štramberka a přes kopce zvané Pekla zpět do Veřovic. Je to krásný kout otevřené krajiny a jednou jsem tam měl štěstí, pár orlů skalních kroužil nade mnou, údajně tvořený orlicí Isabelou a samcem Kysučanem. Ona je z odchovu z Bartošovic a on z divoké přírody. Skoro hodinu jsem se díval. Byl to zážitek nad krajinou svého dětství vidět plachtit široká křídla….

Neodolal jsem a cvakl pár romantických záběrů kolejí…

Na nádraží ve Veřovicích jsem potkal Jirku Krajču s turistickým oddílem. Cesta mi proto uběhla rychle, i když jsme přes hodinu čekali ve Valmezu.

Tak zase v lednu. Do té doby přeju volnou oblohu a hodně myší…