Dnes jsme v tom krásném krajinářském počasí vyrazili s Jardou a Hankou do hory pod Radhošť. Bylo to jak poetické tak adrenalinové.
Když jsme z Trojanovic pomalu stoupali k vrcholu, postupně se začal objevovat sníh
a zvětšovat se námraza na stromech. Bylo krásné ticho, nikde nikdo, jen tři blázni v lese. Jen bylo stále slyšet praskání padajících větví s ledem, občas z dálky bylo slyšet i padnutí celých stromů. A to byl rachot. Tady je pár cvaků ode mě a od Jardy.

Tady jedno foto teda už po akci co jsem si fotil větvičky a najednou nade mnou strašné
praskání a ten vyvrácený drobeček co byl nade mnou začal padat, stihl jsem zdrhnout (v mžiku byl ze mě Usain Bolt) a v tom zmatku bez batohu, který je asi 2m od pádu. Jen mě hlavou projelo jestli ho to vezme, tak co vše rozmáčkne. Ještě, že jsme měli slivovicu a tož to sem si musel pořádně přihnout.

Tady je pár foteček od Jardy: